Ředitelna, příjezd domů a farma

Oproti tomu, jak byl celý školní rok více méně nudný, během posledních dvou dní se toho stalo strašně moc. Zkoušky jsem díky zápočtu z lektvarů měla hotový už ve středu, takže jsem měla dost času na to zavřít se v redakci a pracovat na časopisu. Když jsme se všichni učili, moc jsme s ním nepohnuli. 

To větší drama přišlo až v pátek. Závěrečná hostina probíhala v klidu a pohodě, pohár vyhrál Mrzimor, kterýmu jsem to fakt přála. Jenže když se pak konečně objevilo jídlo, objevili se taky nezvaní hosté, kteří začali všechny tahat za vlasy a brát jim boty. Poslední věc, kterou si na závěr roku představuju, je otrava s rarachy. Od tý loňský adventury je vážně nemám ráda. Profesoři je pochytali do klecí a ředitelka byla fakt naštvaná. Nechtěla jsem si tím ale nechat zkazit večer, protože měla být rozlučka s Pheo. Našla jsem ji na koleji s El a už tam něco chystaly. Jenže než jsem se převlékla z uniformy a vrátila se dolů, byla tam už jen El. Pheo prý někam odtáhla Nat a pár dalších lidí. Byly jsme docela smutný, že nejsme poslední večer s Pheo, tak jsme si vzaly lahev vína a zašily se do redakce. Už bylo po půlnoci, když se najednou v rozhlasu ozvaly hrozný rány a něčí hlas. Hned mě napadlo jediný místo, kde by se studenti mohli dostat k mikrofonu.

Vrátily jsme se na kolej až docela pozdě a potkaly tam Mary, Jaye a Lili. Kromě toho tam byly naházený hnojůvky, což jsem nenechala bez komentáře. Mary pronesla něco o sucharech a že byl ten večer legendární, nebo co. Ani se nedivím, když má potřebu pouštět do školního rozhlasu petardy. 

Do rána už jsem nedokázala usnout a pohrávala si s jednou myšlenkou. Když už jsem se konečně rozhodla, co udělám, zase jsem si to rozmyslela. A pak ještě asi pětkrát. Místo na snídani jsem si to ale ráno namířila jinam a udělala to. Mohla jsem si ale ušetřit cestu ke kočárům, protože když jsem tam došla, zavolala si mě Soo do kabinetu. Věděla jsem, že by stejně přišli na to, kdo to udělal, ale přijít tam za nimi nebylo zrovna příjemný. 

A tak jsem se po šesti letech v Bradavicích podívala do ředitelny. Celou dobu jsem seděla u zdi na stoličce a dělala, že tam nejsem. Teda kromě té chvíle, kdy se mě na něco zeptali a já musela odpovědět. Mary po mně samozřejmě celou dobu házela znechucené pohledy. Vlak nám už dávno ujel, když nás nechali jít, takže jsme mohli odcestovat letaxem před krb v ředitelně. To bylo celkem fajn. 

V Kotli bylo narváno, takže vlak už stihl i dojet do Londýna. Museli jsme v tý ředitelně sedět hrozně dlouho. Nestihla jsem se ani rozkoukat, když na mě Mary vyjela. Prý co z toho mám a proč to dělám. Narozdíl od Jaye ten odznak nenosím jen tak na parádu jako módní doplněk a nebaví mě schytávat posměšky. Nebo snad problémy za to, že neplním svoje povinnosti. Navíc, když něco provedete, měli byste počítat s následky, ne? Tak či tak na sebe nejsem hrdá, ale mám docela radost, že Jay musel ten svůj odznak odevzdat. Aspoň nebudu tu hroznou práci příští rok dělat sama. Myslela jsem si, že se mi po škole bude stýskat, až z ní odejdu. Teď se toho spíš nemůžu dočkat.

Teď ale ta příjemnější část návratu domů. Děda se rozhodl vzít babičku do lázní a stihli jsme se akorát rozloučit, než odjeli. Tentokrát mi ale dovolili si k nám někoho pozvat! Nakonec jsem nabídla Ari, jestli nechce zůstat přes léto se mnou, protože jsme se hodně sblížily. Nepomohla mi jen s časopisem, ale tak nějak celkově. Někdy mi připomíná mě, když jsem byla na hradě teprve první rok. Jsem ráda, že nejsem v tom domě sama.

Konečně jsem taky dostala povolení pozvat si kamarádů víc a udělat posezení venku u bazénu. Budu to tam moct ukázat Nathanovi, El, Pheo a uspořádat klidně velkou oslavu těch mých sedmnáctin. Krom toho přes léto zase pracuju na farmě, kde se mi minule strašně moc líbilo. Hned první týden mě s Natem, Ari a Emb čeká služba ve skladu. Úvod prázdnin byl chaotický, ale zdá se, že to bude jen lepší. Tohle léto si chci vážně užít.

Shrnutí roku, zkoušky a přihlášení na farmu

Šestý ročník je skoro za mnou a já ještě deník neotevřela. Ono ani nebylo moc o čem psát. Vlastně byl tenhle rok úplně stejný jako všechny předchozí. I když je možná pravda, že se letos cítím o něco osamělejší. Z domu mi napíšou jen občas, takže moje neustálý opakování, aby mi psali co nejčastěji, bylo asi k ničemu. Někdy mě pořád mrzí, že tu se mnou není Kaya.

Tenhle rok mě to ještě víc táhne ven po večerce a skoro každý večer se chodím procházet po chodbách. Většinou skončím v redakci nebo na střeše a snažím se držet krok v kouzlech, abych zase nebyla pozadu těsně před zkouškami. Vlastně jsem letos nebyla ani na jedné oslavě, od Halloweenu až po Silvestr. Všichni, se kterými bych chtěla trávit Vánoce, odjíždějí na svátky domů. Vánoční hrad má svoje kouzlo, ale příští rok pojedu taky radši za rodinou. 

Když už se nám blíží ty prázdniny, zase je možnost přihlásit se na letní brigádu na farmě. Pamatuju si, že minule tam byli skoro všichni a hlavně se mi tam líbilo, takže jsem neváhala a hned se přihlásila. Po všech těch hodinách a zkouškách, které mě ještě čekají, se tam už vážně těším. Jestli tam bude jen z poloviny taková zábava jako minule, budu spokojená. Taky se budu snažit trávit spoustu času doma, babička bude mít určitě radost. A Kaya taky, ale ta by to přede mnou nikdy nepřiznala. Máme každá svůj pokoj, ale vždy, když se vrátím ze školy, nastěhuje se ke mně a odmítá se vrátit do toho svého. 

Pokud jde o zkoušky, začínám být už trošku nervózní. Po loňských NKÚ jsem doufala, že budeme mít na dost předmětech zápočet a budu si tak moct něco odbýt dřív. Bohužel jediný zápočet byl na lektvarech. Aspoň něco už mám hotové, ale štve mě, že zbytek bude nacpaný ve čtyřech dnech. Trochu teď závidím Pheo ten pocit, kdy to z vás spadne a tíhu nervozity nahradí ta prázdninová lehkost. Bude ale divný, že tu příští rok nebude. Na tabuli ve spolce se objevila pozvánka na rozlučkovou párty s ní, tam nesmím chybět. 

Jo a v časopisu máme novou posilu. Jmenuje se Ari a je z prváku, ale má dobré nápady a skvěle píše. Moc mi za poslední dobu pomohla. Až budu v létě pořádat oslavu u nás doma, určitě ji taky pozvu. 

Stáž, grilování a oslava narozenin

Ještě než vlak zastavil na londýnském nádraží, byla jsem přesvědčená o tom, že letošní prázdniny strávím odpočinkem, nejlépe někde u vody a hlavně s kamarády. Často jsem s nimi vysedávala v Kotli, byli jsme si i párkrát zaplavat a s Natem jsme byli na procházce v Portsmucku. Několikrát mě v Kotli nad máslovým ležákem přesvědčoval, abych zkusila nějakou stáž. Tak jsem do toho šla. Přihlásila jsem se na stáž v Nemocnici sv. Munga. Na pohovoru mě přivítala Sophie Cross a profesor Harrington. Bylo to nakonec celkem pohodové popovídání, i když jsem byla dost nervózní. Sophie v nemocnici pracuje na personálním oddělení, takže stáž obnášela hlavně papírování a odepisování na dopisy. Jednou mě dokonce poslala až do sklepení předat uniformu nějakému lektvarologovi. Když otevřel dveře, přišel mi dost povědomě, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho viděla. Došlo mi to, až když jsem ho viděla v Kotli sedět u stolu s Kate.

Když se blížila půlka prázdnin, pozval mě Nate na grilování k Lilly, u které trávil už několikáté prázdniny. Dorazily tam taky Tie a Amálka. Dlouho jsme si povídali u stolu a pořádně jsme se nadlábli. Začaly tam pobíhat děti od sousedů, které tam s námi nakonec zůstali až do noci. K večeru jsme se přesunuli do bazénu, kde jsme dělali blbiny s nafukovacím lehátkem a cákali na sebe. Nate nakonec do bazénu strčil i Lilly. Poseděli jsme pak ještě chvíli u stolu a pozdě v noci jsme se s Tie a Amálkou vrátily do Kotle. Byl to vážně super den a doufám, že mi příští prázdniny babi s dědou dovolí uspořádat něco i u nás.

Prázdniny se přehouply do druhé poloviny, což znamenalo blížící se narozeniny. Doufala jsem, že budu moct pozvat pár kamarádů k nám na zahradu a chtěla jsem, aby tam byla i Kaya. Nakonec jsme se ale doma shodli, že oslava bude zase pouze v rodinném kruhu. Nejvíc z toho byly nadšené mamka s babičkou. Večer před oslavou jsme s Kayou seděly na balkoně, popíjely limču a povídaly si dlouho do noci. Viděla jsem na ní, jakou jí to udělalo radost, i když by to nikdy nepřiznala. Ráno mě probral její skok na moji postel a vzájemně jsme si popřály. Děda nám do postele přinesl muffiny k snídani. Hned potom jsme s Kayou skočily do bazénu a většinu odpoledne jsme se u něj opalovaly. Později dorazila i mamka a vedla s sebou překvapení - tátu! Uvolnil se z práce, aby mohl být s námi. Všichni jsme si sedli venku ke stolu a táta se ujal grilování. Kdykoliv jsem se ten večer podívala na babičku, dívala se po nás všech a blaženě se usmívala. Nakonec jsem za takovou oslavu byla moc ráda. 

Konec školního roku, Bradavičník a nejlepší kamarád

Na konci páťáku se kromě všech těch soutěží stala ještě jedna zajímavá věc. Začala jsem zase hodně času trávit po večerce venku s ostatními (zlobivý prefekt!). Často jsme hráli naše oblíbené nikdy jsem. Díky tomu jsem poznala mrzimorskou prvačku Nessie. Chudák dostala od Nathana nepříjemný úkol a ještě několik dní se na něj na chodbách mračila. Já zase musela skoro celý týden "chodit" s Tie. To mě ale dost bavilo, až mě i mrzelo, že docela málo vylézala z té jejich nory.

Jednoho takového večera dostal Nate od Amálky úkol, aby pozval na rande někoho, kdo se mu skutečně líbí. Smála jsem se mu a byla jsem zvědavá, kdo to bude. To jsem ještě netušila, že pozve mě a ještě mi dá pusu na tvář. Byla jsem z toho v šoku a nemohla jsem usnout. Začali jsme spolu trávit každý večer. Někdy jsme jen chodili po hradě a hledali studenty mimo koleje, jindy jsme se někam zašili sami a hodiny si povídali. Párkrát jsme i přespali ve spacácích v tajných místnostech. Jednou jsme usnuli dokonce i v křesílkách v prefektské koupelně a druhý den nás pěkně bolelo za krkem. Dali jsme si i několikrát pusu, což mi někdy přišlo trochu zvláštní, protože se známe tak dlouho a stali se z nás dobří přátelé.

Když jsme po sobě cákali vodu v prefektské koupelně nebo spolu o něčem žertovali, pořád víc v nás sílil ten pocit, že jsme opravdu spíš kamarádi. Trochu jsem se začínala bát, že tím vším pokazíme naše přátelství a bude to mezi námi divný. Jednoho večera v Londýně na to přišla řeč a oběma se nám ulevilo, když jsme zjistili, že to oba vidíme stejně. Možná jsou z nás ještě lepší kamarádi než předtím a já jsem moc ráda, že na světě někoho takového mám.

Abych nezapomněla, pár dní před odjezdem ze školy vyšlo druhé číslo našeho školního časopisu. Na to, jak dlouho ho máme, to je teda vážně výkon. Byla jsem proto moc ráda, že se nám do redakce přihlásili dva další lidi. Jedním z nich byla Mary od nás z Nebelvíru, která píše básničky a balady. Bude to skvělé oživení a něco nového. Do dalšího čísla napsala o školních klubech a musím říct, že píše vážně dobře. Druhým novým redaktorem je Leon ze Zmijozelu, který podle mého mínění píše skvěle a jsem zvědavá, co dalšího si od něj přečtu. 

Po návratu do Kotle jsem se hned ubytovala a nechala kufry na pokoji, který letos sdílím s Abby z Havraspáru. Aspoň jsem zase poznala někoho nového. Mé kroky ale potom hned směřovaly ke krbu. Po dlouhých měsících na hradě jsem se zase procházela po Godrikově Dole a jako první zamířila k babičce a dědovi. Skoro jsem brečela, když jsem je oba objímala. Dorazila tam i mamka s Kayou, povečeřeli jsme a dlouho si povídali.

Pátý ročník, spousta soutěží a NKÚ

Všechno to zase rychle uteklo a už je polovina prázdnin za mnou. Na psaní deníku jsem neměla ani pomyšlení a teď se proklínám, že to musím dopisovat. Tenhle školní rok si ale zaslouží být zmíněn, protože byl pro mě zatím nejlepší na škole. 

Po Halloweenu následovaly další soutěže, jako třeba napsat básničku, vyluštit šifru nebo zatancovat na silvestrovské oslavě. V lednu jsme měli postavit stavbu ze sněhu a na konci února se konal kvízový večer v čajovém koutku. Ten jsem si vážně užila. Kromě hlasování o nejlepší básničku a sněhovou stavbu nás jako další čekaly vlastní akce. Měli jsme prostě pro ostatní uspořádat nějakou zábavu na večer. Naše skupina měla akci hned jako první. Nachystali jsme opičí dráhu, skákání v pytlích a střelbu lukem. Na konci jsme vyhlásili vítěze a rozdali odměny. Skupina Finových fazolek si připravila soutěž Co na to Bradavice. Hráli jsme proti sobě v tříčlenných týmech a hledali jsme nejčastější odpovědi na jejich otázky. Další večer nás čekal kabaret týmu Awesome Blossoms. Líbilo se mi, jak to měli nachystané a dokonce si kromě občerstvení připravili i představení. Brzo mě ale přestalo bavit tam sedět a šla jsem trénovat kouzla. Poslední akce byla pořádaná Dračí armádou. Běhali jsme po školních pozemcích, plnili menší úkoly a na úplném konci jsme dostali chladící boxík. Ten se hodí vždycky!

Pořádání naší akce jsem se docela bála, ale nakonec jsem si celý ten týden moc užila. Bohužel to padlo na týden, kdy jsme měli zkoušky NKÚ a nevěděla jsem, kam dřív skočit. Zkoušek jsem psala hodně a chvíli jsem měla pocit, že to nemá konce. Kouzla jsem jako každý rok stihla natrénovat tak tak. Pozitivní ale bylo, že jsem každý večer přišla na jiné myšlenky a mohla se dobře pobavit.

Poslední soutěží, která nás tento rok čekala, bylo dobrodružství na celý víkend před zkouškovým týdnem. Trochu jsem litovala ty, kteří chtěli na poslední chvíli trénovat kouzla. Všichni jsme se sešli ve druhém patře, kde nám vysvětlili pravidla a dostali jsme týmové oblečení. Celé to dobrodružství se odstartovalo tím, že nás portál přenesl někam do lesa. Každý tým se vydal na jinou stranu, takže jsme na ostatní první den nenarazili. Hned pro začátek na nás čekali raraši, u kterých jsme se setkali s neúspěchem. Někteří skončili bez bot a Susan jsem musela odtáhnout z rarašího náletu. 

Došli jsme až ke chrámu, u kterého bylo i tábořiště, kde jsme si udělali základnu. Ve chrámu jsme našli akorát recept na nějaký lektvar, který jsme museli uvařit. Přísady jsme v lese nasbírali docela rychle až na jedinou. Trus měsíčníka. Jeho noru jsme objevili docela rychle, ale museli jsme čekat až do noci, než konečně vylezl a něco nám tam nechal. Trus jsme nechali usušit a lektvar jsme stihli uvařit ještě než jsme šli spát.

Hned ráno jsme díky lektvaru vstoupili do podzemních chodeb, které se spletitě táhly až na území ostatních týmů. Bloudili jsme sem a tam, sbírali kamínky, snažili se neumřít. Když už jsem začínala mít pocit, že se blížíme ke konci, našli jsme klíč k truhle, která se měla nacházet v lese. Pár nás teda běželo zase zpátky do lesa a ostatní zůstali ještě v bludišti a hledali další kamínky. Byl už večer, když jsme se sešli u portálu a konečně se vrátili do hradu. Díky bohu na nás čekala sprcha a večeře. Ještě nikdy jsem se na postel netěšila tolik jako ten večer.

Soutěžní rok, Společenstvo a Halloween

Zase to všechno hrozně utíká a blíží se Vánoce, takže je možná na čase konečně sepsat, jak vypadal letošní Halloween. To ale hodně souvisí s tím, co se dělo na samém začátku roku, takže se vrátíme do září 2015. Hned po zařazování nových studentů nám nová ředitelka Bradavic oznámila, že letos se ruší školní pohár a bude nahrazen Soutěžním rokem, kdy vytvoříme skupiny až po čtyřech lidech a kolejní rozmanitost bude hodnocena bonusovými body. Nějak jsme to neřešily a hned se s Pheo a El spojily do týmu. 

Ještě ten týden mi ale přišla sova od Nathana, že s někým z Havraspáru chtějí dát dohromady lidi ze všech čtyř kolejí a jestli bych měla zájem. Na jednu stranu mi to bylo blbý kvůli holkám, ale hrozně mě lákalo trávit čas s lidmi, které tu tolik let jenom míjím po chodbách. Odepsala jsem teda, že zájem mám, a hned druhý den jsme se sešli. Ten člověk z Havraspáru byla Vianna, se kterou jsem měla jednu službu na farmě, jinak jsem se s ní nějak nebavila. Pamatuju si jen, že je to jedna z těch holek, se kterými měla Nat hned od prváku problém, takže teď mám šanci ji sama poznat. Ze Zmijozelu Viann naverbovala Miu, kterou jsem taky vídala už na farmě, ale neprohodily jsme spolu snad ani jedno slovo. Napsali jsme naše jména na lístek, hodili ho do truhly a usadili se v SSM, kde jsme se trochu seznámili.

Prvním úkolem bylo napsat svoje popisy, které se potom rozeslaly mezi studenty. Každý jsme dostal popis nějakého spolužáka a museli jsme tak najít druhou půlku našeho týmu. Je nás teď dohromady osm, přidala se Jane z Havraspáru, Sarah a Lara z Nebelvíru a Susan ze Zmijozelu. Trávím teď čas s lidmi, se kterými jsem nikdy nemluvila a bez tohohle roku bych pravděpodobně ani nikdy nepromluvila.

Na Halloween nás čekal druhý úkol. Vyráběli jsme si kostýmy, ve kterých jsme pak měli chodit po kabinetech profesorů a koledovat. Náš tým se shodl na jméně Společenstvo a vyrobili jsme si kostýmy s tématikou Pána prstenů. Vím toho o tomhle příběhu málo, ale stejně jsem se na to hrozně těšila. Šla jsem za hobita a hrozně mě bavilo vyrábět chlupatý boty ve tvaru tlap. Stejný kostým jsem vyrobila i pro Sarah, z Viann a Mii se staly elfky, z Jane válečník, Susan byla trpaslík (Nathan mu říkal myslím Gimli?) a z Nata byl samozřejmě Gandalf. 

Před hlavní zábavou večera pro nás bylo připravených pár aktivit, jako třeba kukuřičné pole, ve kterém jsme se Sarah našly kotlík a jak jinak než sladkosti, vyřezaly jsme si dýni a uvařily dýňový džus. Odnesla jsem si to všechno na pokoj a potom už se sešlo naše Společenstvo prstenu bez prstenu. Nejvíc nadšený z našich výtvorů byl profesor Parker, který měl podle mě ten nejlepší kostým. Spolu s profesorkou C. LaMalet šli za Shreka a Fionu. Vykoledovali jsme hromadu sladkostí a vážně jsem si ten den užila. Tenhle Halloween byl nejlepší z těch všech, které jsem na hradě zažila a už se těším, co si na nás vymyslí příští rok.

*stránka je dole trochu upatlaná od čokolády*

Prázdniny, loučení a prefektský odznak

Během léta jsem neměla vůbec čas otevřít deník. A dost možná jsem neměla ani chuť. Většinu prázdnin jsem totiž strávila u babičky a dědy. Kaya se už loni rozhodla do Bradavic nevracet a denně je navštěvuje. Léto jsme si tak po dlouhé době užili v rodinném kruhu (což mamka po té mojí loňské brigádě na farmě docela uvítala) a já díky tomu měla hned lepší pocit z odjezdu. Loni mě trápilo, že jsem s rodinou strávila tak málo času, než jsem se na deset měsíců vrátila na hrad. Tenhle rok jsem se ale na odjezd i těšila.

Hned ve vlaku jsem po dlouhé době viděla Pheo a Nata. Seděli jsme spolu totiž v prefektské části. Ano, je to tak. Přišel mi z Bradavic dopis s odznakem a příručkou a je ze mě oficiálně prefekt Nebelvíru. Doma byli všichni hrozně nadšení (hlavně babička, která sama do Nebelvíru chodila). Doufám, že mi to půjde a něco hned v prvních týdnech nezvorám.

Po hostině mě hned čekaly první povinnosti coby prefekta. S Pheo jsme odvedly naše nové prváčky na kolej, kde jsme je usadily a představily se. Nedlouho potom dorazily i naše kolejní a ubytovaly je. Zvládla jsem už nabarvit několik plášťů a jednoho vyděšeného lvíčka doprovodit do koupelny. To jsem ještě nevěděla, že to byly ty snazší aspekty mojí nové pozice. Chtěla se mnou mluvit Nat a rozhodně pro mě neměla lehké otázky. Doufám ale, že jsem jí pomohla a hlavně že si to vzala k srdci. Už i tak bylo odjezdů a loučení až až.

O čem teď mluvím? V letošním roce nastala poměrně velká změna. Do hradu se s námi totiž nevrátily Addy a Yvi. Nechci se tu patlat v detailech, ale budou mi obě hrozně moc chybět. Už nikdy nezapomenu na lovení pavoučků s Addy a na její humorné Mudlovské okénko. Kdykoliv budu trénovat kouzla, vzpomenu si na Yvi a naši památnou hlášku. A výslech slimáka, využití našich detektivních schopností na výletě a frkačka budou pro mě přesně ty vzpomínky, které mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Opravdu doufám, holky, že vás ještě někdy uvidím.

Kromě holek jsme dneska s Pheo při cestě od kočárů zjistily další nemilou věc. Šly jsme kolem kabinetu Hatfieldů a jejich cedulky a truhličky byly pryč?! Potom jsme je neviděli ani na hostině, takže to vypadá na nejhorší - že jsou pryč. Byli to opravdu skvělí kolejní a za těch pár let figurují ve velkém množství mých dobrých vzpomínek.

Po tom dnešním shonu, kdy jsem si stihla vybalit až téměř nad ránem je teď v celém hradu neskutečné ticho. Slyším jen klidně oddechovat spící Pheo a El. Aspoň tyhle dvě tu se mnou nadále jsou. V tomhle roce mě toho čeká hodně, protože pátý ročník samozřejmě znamená NKÚ. A přestože nás pár lidí opustilo, doufám, že si užijeme spoustu těch nezapomenutelných chvil jako v minulých letech.