Konec školního roku, Bradavičník a nejlepší kamarád

Na konci páťáku se kromě všech těch soutěží stala ještě jedna zajímavá věc. Začala jsem zase hodně času trávit po večerce venku s ostatními (zlobivý prefekt!). Často jsme hráli naše oblíbené nikdy jsem. Díky tomu jsem poznala mrzimorskou prvačku Nessie. Chudák dostala od Nathana nepříjemný úkol a ještě několik dní se na něj na chodbách mračila. Já zase musela skoro celý týden "chodit" s Tie. To mě ale dost bavilo, až mě i mrzelo, že docela málo vylézala z té jejich nory.

Jednoho takového večera dostal Nate od Amálky úkol, aby pozval na rande někoho, kdo se mu skutečně líbí. Smála jsem se mu a byla jsem zvědavá, kdo to bude. To jsem ještě netušila, že pozve mě a ještě mi dá pusu na tvář. Byla jsem z toho v šoku a nemohla jsem usnout. Začali jsme spolu trávit každý večer. Někdy jsme jen chodili po hradě a hledali studenty mimo koleje, jindy jsme se někam zašili sami a hodiny si povídali. Párkrát jsme i přespali ve spacácích v tajných místnostech. Jednou jsme usnuli dokonce i v křesílkách v prefektské koupelně a druhý den nás pěkně bolelo za krkem. Dali jsme si i několikrát pusu, což mi někdy přišlo trochu zvláštní, protože se známe tak dlouho a stali se z nás dobří přátelé.

Když jsme po sobě cákali vodu v prefektské koupelně nebo spolu o něčem žertovali, pořád víc v nás sílil ten pocit, že jsme opravdu spíš kamarádi. Trochu jsem se začínala bát, že tím vším pokazíme naše přátelství a bude to mezi námi divný. Jednoho večera v Londýně na to přišla řeč a oběma se nám ulevilo, když jsme zjistili, že to oba vidíme stejně. Možná jsou z nás ještě lepší kamarádi než předtím a já jsem moc ráda, že na světě někoho takového mám.

Abych nezapomněla, pár dní před odjezdem ze školy vyšlo druhé číslo našeho školního časopisu. Na to, jak dlouho ho máme, to je teda vážně výkon. Byla jsem proto moc ráda, že se nám do redakce přihlásili dva další lidi. Jedním z nich byla Mary od nás z Nebelvíru, která píše básničky a balady. Bude to skvělé oživení a něco nového. Do dalšího čísla napsala o školních klubech a musím říct, že píše vážně dobře. Druhým novým redaktorem je Leon ze Zmijozelu, který podle mého mínění píše skvěle a jsem zvědavá, co dalšího si od něj přečtu. 

Po návratu do Kotle jsem se hned ubytovala a nechala kufry na pokoji, který letos sdílím s Abby z Havraspáru. Aspoň jsem zase poznala někoho nového. Mé kroky ale potom hned směřovaly ke krbu. Po dlouhých měsících na hradě jsem se zase procházela po Godrikově Dole a jako první zamířila k babičce a dědovi. Skoro jsem brečela, když jsem je oba objímala. Dorazila tam i mamka s Kayou, povečeřeli jsme a dlouho si povídali.

Pátý ročník, spousta soutěží a NKÚ

Všechno to zase rychle uteklo a už je polovina prázdnin za mnou. Na psaní deníku jsem neměla ani pomyšlení a teď se proklínám, že to musím dopisovat. Tenhle školní rok si ale zaslouží být zmíněn, protože byl pro mě zatím nejlepší na škole. 

Po Halloweenu následovaly další soutěže, jako třeba napsat básničku, vyluštit šifru nebo zatancovat na silvestrovské oslavě. V lednu jsme měli postavit stavbu ze sněhu a na konci února se konal kvízový večer v čajovém koutku. Ten jsem si vážně užila. Kromě hlasování o nejlepší básničku a sněhovou stavbu nás jako další čekaly vlastní akce. Měli jsme prostě pro ostatní uspořádat nějakou zábavu na večer. Naše skupina měla akci hned jako první. Nachystali jsme opičí dráhu, skákání v pytlích a střelbu lukem. Na konci jsme vyhlásili vítěze a rozdali odměny. Skupina Finových fazolek si připravila soutěž Co na to Bradavice. Hráli jsme proti sobě v tříčlenných týmech a hledali jsme nejčastější odpovědi na jejich otázky. Další večer nás čekal kabaret týmu Awesome Blossoms. Líbilo se mi, jak to měli nachystané a dokonce si kromě občerstvení připravili i představení. Brzo mě ale přestalo bavit tam sedět a šla jsem trénovat kouzla. Poslední akce byla pořádaná Dračí armádou. Běhali jsme po školních pozemcích, plnili menší úkoly a na úplném konci jsme dostali chladící boxík. Ten se hodí vždycky!

Pořádání naší akce jsem se docela bála, ale nakonec jsem si celý ten týden moc užila. Bohužel to padlo na týden, kdy jsme měli zkoušky NKÚ a nevěděla jsem, kam dřív skočit. Zkoušek jsem psala hodně a chvíli jsem měla pocit, že to nemá konce. Kouzla jsem jako každý rok stihla natrénovat tak tak. Pozitivní ale bylo, že jsem každý večer přišla na jiné myšlenky a mohla se dobře pobavit.

Poslední soutěží, která nás tento rok čekala, bylo dobrodružství na celý víkend před zkouškovým týdnem. Trochu jsem litovala ty, kteří chtěli na poslední chvíli trénovat kouzla. Všichni jsme se sešli ve druhém patře, kde nám vysvětlili pravidla a dostali jsme týmové oblečení. Celé to dobrodružství se odstartovalo tím, že nás portál přenesl někam do lesa. Každý tým se vydal na jinou stranu, takže jsme na ostatní první den nenarazili. Hned pro začátek na nás čekali raraši, u kterých jsme se setkali s neúspěchem. Někteří skončili bez bot a Susan jsem musela odtáhnout z rarašího náletu. 

Došli jsme až ke chrámu, u kterého bylo i tábořiště, kde jsme si udělali základnu. Ve chrámu jsme našli akorát recept na nějaký lektvar, který jsme museli uvařit. Přísady jsme v lese nasbírali docela rychle až na jedinou. Trus měsíčníka. Jeho noru jsme objevili docela rychle, ale museli jsme čekat až do noci, než konečně vylezl a něco nám tam nechal. Trus jsme nechali usušit a lektvar jsme stihli uvařit ještě než jsme šli spát.

Hned ráno jsme díky lektvaru vstoupili do podzemních chodeb, které se spletitě táhly až na území ostatních týmů. Bloudili jsme sem a tam, sbírali kamínky, snažili se neumřít. Když už jsem začínala mít pocit, že se blížíme ke konci, našli jsme klíč k truhle, která se měla nacházet v lese. Pár nás teda běželo zase zpátky do lesa a ostatní zůstali ještě v bludišti a hledali další kamínky. Byl už večer, když jsme se sešli u portálu a konečně se vrátili do hradu. Díky bohu na nás čekala sprcha a večeře. Ještě nikdy jsem se na postel netěšila tolik jako ten večer.

Soutěžní rok, Společenstvo a Halloween

Zase to všechno hrozně utíká a blíží se Vánoce, takže je možná na čase konečně sepsat, jak vypadal letošní Halloween. To ale hodně souvisí s tím, co se dělo na samém začátku roku, takže se vrátíme do září 2015. Hned po zařazování nových studentů nám nová ředitelka Bradavic oznámila, že letos se ruší školní pohár a bude nahrazen Soutěžním rokem, kdy vytvoříme skupiny až po čtyřech lidech a kolejní rozmanitost bude hodnocena bonusovými body. Nějak jsme to neřešily a hned se s Pheo a El spojily do týmu. 

Ještě ten týden mi ale přišla sova od Nathana, že s někým z Havraspáru chtějí dát dohromady lidi ze všech čtyř kolejí a jestli bych měla zájem. Na jednu stranu mi to bylo blbý kvůli holkám, ale hrozně mě lákalo trávit čas s lidmi, které tu tolik let jenom míjím po chodbách. Odepsala jsem teda, že zájem mám, a hned druhý den jsme se sešli. Ten člověk z Havraspáru byla Vianna, se kterou jsem měla jednu službu na farmě, jinak jsem se s ní nějak nebavila. Pamatuju si jen, že je to jedna z těch holek, se kterými měla Nat hned od prváku problém, takže teď mám šanci ji sama poznat. Ze Zmijozelu Viann naverbovala Miu, kterou jsem taky vídala už na farmě, ale neprohodily jsme spolu snad ani jedno slovo. Napsali jsme naše jména na lístek, hodili ho do truhly a usadili se v SSM, kde jsme se trochu seznámili.

Prvním úkolem bylo napsat svoje popisy, které se potom rozeslaly mezi studenty. Každý jsme dostal popis nějakého spolužáka a museli jsme tak najít druhou půlku našeho týmu. Je nás teď dohromady osm, přidala se Jane z Havraspáru, Sarah a Lara z Nebelvíru a Susan ze Zmijozelu. Trávím teď čas s lidmi, se kterými jsem nikdy nemluvila a bez tohohle roku bych pravděpodobně ani nikdy nepromluvila.

Na Halloween nás čekal druhý úkol. Vyráběli jsme si kostýmy, ve kterých jsme pak měli chodit po kabinetech profesorů a koledovat. Náš tým se shodl na jméně Společenstvo a vyrobili jsme si kostýmy s tématikou Pána prstenů. Vím toho o tomhle příběhu málo, ale stejně jsem se na to hrozně těšila. Šla jsem za hobita a hrozně mě bavilo vyrábět chlupatý boty ve tvaru tlap. Stejný kostým jsem vyrobila i pro Sarah, z Viann a Mii se staly elfky, z Jane válečník, Susan byla trpaslík (Nathan mu říkal myslím Gimli?) a z Nata byl samozřejmě Gandalf. 

Před hlavní zábavou večera pro nás bylo připravených pár aktivit, jako třeba kukuřičné pole, ve kterém jsme se Sarah našly kotlík a jak jinak než sladkosti, vyřezaly jsme si dýni a uvařily dýňový džus. Odnesla jsem si to všechno na pokoj a potom už se sešlo naše Společenstvo prstenu bez prstenu. Nejvíc nadšený z našich výtvorů byl profesor Parker, který měl podle mě ten nejlepší kostým. Spolu s profesorkou C. LaMalet šli za Shreka a Fionu. Vykoledovali jsme hromadu sladkostí a vážně jsem si ten den užila. Tenhle Halloween byl nejlepší z těch všech, které jsem na hradě zažila a už se těším, co si na nás vymyslí příští rok.

*stránka je dole trochu upatlaná od čokolády*

Prázdniny, loučení a prefektský odznak

Během léta jsem neměla vůbec čas otevřít deník. A dost možná jsem neměla ani chuť. Většinu prázdnin jsem totiž strávila u babičky a dědy. Kaya se už loni rozhodla do Bradavic nevracet a denně je navštěvuje. Léto jsme si tak po dlouhé době užili v rodinném kruhu (což mamka po té mojí loňské brigádě na farmě docela uvítala) a já díky tomu měla hned lepší pocit z odjezdu. Loni mě trápilo, že jsem s rodinou strávila tak málo času, než jsem se na deset měsíců vrátila na hrad. Tenhle rok jsem se ale na odjezd i těšila.

Hned ve vlaku jsem po dlouhé době viděla Pheo a Nata. Seděli jsme spolu totiž v prefektské části. Ano, je to tak. Přišel mi z Bradavic dopis s odznakem a příručkou a je ze mě oficiálně prefekt Nebelvíru. Doma byli všichni hrozně nadšení (hlavně babička, která sama do Nebelvíru chodila). Doufám, že mi to půjde a něco hned v prvních týdnech nezvorám.

Po hostině mě hned čekaly první povinnosti coby prefekta. S Pheo jsme odvedly naše nové prváčky na kolej, kde jsme je usadily a představily se. Nedlouho potom dorazily i naše kolejní a ubytovaly je. Zvládla jsem už nabarvit několik plášťů a jednoho vyděšeného lvíčka doprovodit do koupelny. To jsem ještě nevěděla, že to byly ty snazší aspekty mojí nové pozice. Chtěla se mnou mluvit Nat a rozhodně pro mě neměla lehké otázky. Doufám ale, že jsem jí pomohla a hlavně že si to vzala k srdci. Už i tak bylo odjezdů a loučení až až.

O čem teď mluvím? V letošním roce nastala poměrně velká změna. Do hradu se s námi totiž nevrátily Addy a Yvi. Nechci se tu patlat v detailech, ale budou mi obě hrozně moc chybět. Už nikdy nezapomenu na lovení pavoučků s Addy a na její humorné Mudlovské okénko. Kdykoliv budu trénovat kouzla, vzpomenu si na Yvi a naši památnou hlášku. A výslech slimáka, využití našich detektivních schopností na výletě a frkačka budou pro mě přesně ty vzpomínky, které mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Opravdu doufám, holky, že vás ještě někdy uvidím.

Kromě holek jsme dneska s Pheo při cestě od kočárů zjistily další nemilou věc. Šly jsme kolem kabinetu Hatfieldů a jejich cedulky a truhličky byly pryč?! Potom jsme je neviděli ani na hostině, takže to vypadá na nejhorší - že jsou pryč. Byli to opravdu skvělí kolejní a za těch pár let figurují ve velkém množství mých dobrých vzpomínek.

Po tom dnešním shonu, kdy jsem si stihla vybalit až téměř nad ránem je teď v celém hradu neskutečné ticho. Slyším jen klidně oddechovat spící Pheo a El. Aspoň tyhle dvě tu se mnou nadále jsou. V tomhle roce mě toho čeká hodně, protože pátý ročník samozřejmě znamená NKÚ. A přestože nás pár lidí opustilo, doufám, že si užijeme spoustu těch nezapomenutelných chvil jako v minulých letech.