Konec třeťáku

Nemůžu ani uvěřit tomu, že jsem ten poslední týden vydržela a je po zkouškách. Nečekala jsem, že bude třetí ročník tak náročný, zvlášť, když si to ještě ztížím nedostatečným tréninkem. Kouzla z obrany jsem doháněla jen pár týdnů před zkouškami a většinou jsem trénovala až do noci. Proto jsem si o víkendu před zkouškami dala pauzu a strávila jsem ho skoro celý v posteli. Bylo i náročné naučit se tolik teorie, s povinně volitelnými předměty mi připadalo, že toho mám dvojnásobně víc než předešlý rok. 

První zkoušku jsem měla až v úterý z přeměn, takže rozjezd byl lehčí a já měla dobrý pocit. Ten mě přešel hned ve středu na lektvarech, kde se mi z bůhví jakého důvodu třikrát nepovedlo uvařit lektvar, který se mi na hodině povedl na poprvé. Chvíli jsem tam zoufale stála nad kotlíkem, ve kterém pobublávala jakási nechutná břečka a měla jsem chuť odejít. Profesor Hatfield mě ale nějakým způsobem donutil a na čtvrtý pokus se mi ten zatracený Čistící dryák povedl. Doufám, že to nemělo být nějaké znamení, že bych se lektvarům neměla věnovat.

Ve čtvrtek jsme pokračovali drakologií a obranou, kdy jsem se zase trochu uklidnila, protože se mi na obraně povedla všechna kouzla, která jsem tak zuřivě doháněla na poslední chvíli. Už na mě přicházela únava, takže jsem do postele zalezla hned po obědě a byla jsem ráda, že po mně nikdo nic nechce. 

Na rozdíl tomu pomalému začátku, kdy v úterý byla jedna zkouška, jsem v pátek měla hned tři. Naštěstí praxe u formulí nebyla tak úmorná a byla jsem pryč dřív, než jsem myslela, takže jsem měla hodinu čas na to, abych si zopakovala POKT, které následovalo hned po numerologii. Ani nedokážu popsat ten pocit štěstí, když jsem vylezla z učebny po poslední zkoušce a věděla jsem, že je konec! Tohle je úplně první rok, kdy se těším na prázdniny. Hrad mi bude chybět stejně jako každý rok, ale tentokrát tu pauzu opravdu potřebuju. Žádné hodiny, večerka, eseje, body, zkoušky, kouzla... Čeká nás podle mě skvělé léto, které si hodlám co nejvíc užít.

Abych nezapomněla (teda ne, že by na tuhle věc šlo zapomenout), v pátek večer se ještě konala slavnostní hostina na závěr školního roku. Tam se taky předává pohár koleji s nejvyšším počtem bodů. Od rána jsem byla smířená s tím, že nás Havraspár porazil. Těsně před hostinou jsem ale ve Vstupní síni narazila na profesorku LaMalet, která se mezi studenty protlačila k nádobě Nebelvíru a přihodila nějaké body. Srdce mi poskočilo až někam do krku a hned jak odešla, hnala jsem se k nádobě. Přibylo nám přes 100 bodů, takže jsme s přehledem vedli! Všichni nebelvírští si to tak s úsměvem nákráčeli do síně a netrpělivě jsme čekali na vyhlášení vítěze. Když ředitelka vyhlásila, že Havraspár skončil druhý, všichni nasupeně odešli. Zůstal tam vlastně jen ten nejstarší, jehož jméno, jak si teď uvědomuju, neznám. Chápu, že je to překvapilo, když nám body přibyly na poslední chvíli, ale po tý celoroční dřině jsem jen ráda, že jsme pohár obhájili. 

Po večeři jsme se odebrali na kolej, kde jsme ještě chvíli obdivovali pohár a povídali si, než se všichni rozešli do svých pokojů na poslední noc na hradě.